Přidáno: 26.07.2009 v 14.25
Svět kolem nás zatracuje pesimismus a není se čemu divit. Chceme-li být veselí a šťastní, musíme mít ve svém okolí veselé a šťastné lidi. Já bohužel patřím ke skupince zatracovaných. A nikdo z mého okolí nechápe, proč zrovna já jsem takový pesimista. Ve světě se dějí katastrofy, při kterých lidé přicházejí o vše, včetně svých životů. Nebudu tedy tvrdit, že mám problémy. Přesto i já prožívám jistá trápení, o kterých s nikým nemluvím. A jen výjimečně, osobě velmi blízké, svěřím část svého životního příběhu. Tyto internetové stránky mi původně měli poskytovat jakýsi úkryt. Nyní mi však dávají prostor, kde mohu uvolnit své pocity a myšlenky. A možná tím konečně získat pocit osvobození. Dnes nebudu psát mezi řádky a nebudu skrývat lidi v náznacích. Dnes napíši slova, která neměl nikdo znát.
Psal se 25. červenec roku 1988. Zbývalo pět minut do půl čtvrté odpoledne a já se poprvé nadechl na tomto světě, ve kterém mě uvítala maminka, tatínek a šestiletá sestřička. Rodina jako každá jiná, jen jsme se nikdy nescházeli se strýčky, tetičkami, babičkami ani známými. Nevadilo mi, že k nám do bytu nechodí jiní lidé a že se neúčastníme žádných sešlostí. Nevadí mi to dodnes, spíš naopak. Ale obávám se, že právě tehdy začalo mé introvertní chování. Přidáte-li časté ironické a pesimistické poznámky od rodičů, vznikne ne zrovna ideální prostředí, ve kterém jsem byl vychován.
Na druhou stranu mě od raného věku posílali na letní tábory, kde jsem byl v kolektivu nových lidí. Něco uvnitř mě ale vždy drželo jen u osob ze stejného pokoje (stanu), maximálně ze stejného oddílu. S příchodem puberty se dostavil větší zájem o opačné pohlaví. Přesto jsem každoročně věnoval deset měsíců výhradně škole. Možná to bylo jen tím, že u mě v tu dobu nezazvonil žádný kamarád, který by mě vytáhl ven na diskotéku. A tak zatímco jsem si ve svých třinácti a čtrnácti letech skládal doma lego, ostatní začínali pravidelně navštěvovat noční podniky. Popravdě mi to v tom okamžiku ani nijak nescházelo. Věděl jsem, že znovu přijdou ony očekávané letní tábory. Tábory, na kterých se o mě vždy zajímala alespoň jedna sympatická slečna, se kterou jsem si rozuměl. Bohužel jsem v tu dobu nehledal víc než letní romanci.
S patnáctým rokem mého života jsem začal toužit po něčem víc. Ale na dětské letní tábory jsem byl již starý, a tak jsem se ocitl poprvé bez své letní lásky. Nebyl jsem zvyklý vymetat kluby (a vlastně jsem si na to nezvykl do teď), a tak jsem veškerý svůj čas věnoval škole a koníčkům. Pravidelně jsem navštěvoval střelnici a začal jsem znovu s modelařinou. Byl jsem relativně spokojený, přesto jsem cítil, že mému životu něco schází. Tábor byla uzavřená skupina lidí, která se po dobu několika dní neustále potkávala a poznávala. A když jsem se nyní ocitl v „otevřeném prostoru“, nedokázal jsem se seznámit.
Při studiu posledního ročníku střední průmyslové školy jsem se náhodně seznámil s o dva roky mladší sportovně založenou Anetkou. Chvíli jsme si psali a ve volném čase se začali scházet. Bylo mi s ní příjemně, ale nebyl jsem si jistý tím, co cítí ona. A na to, abych udělal další krok, jsem byl příliš stydlivý. Když už jsem konečně sebral odvahu vykročit, bylo příliš pozdě na to, aby se dalo něco změnit. Byla to taková má první (ne)zkušenost, která mě donutila začít žít trochu jinak.
Úspěšně složená maturita, přijetí na vysokou školu a doposud nejdelší prázdniny pro mě znamenali nový začátek. Potřeboval jsem si ale nejdřív urovnat pár věcí v hlavě i v počítači. Při promazávání kontaktů na ICQ jsem „oprášil“ o jeden rok mladší Míšu, se kterou jsem si psal pár let zpátky. Byla to sympatická slečna, která ale bydlela až u Havlíčkova Brodu. Nyní mi však sdělila zajímavou novinku. Od září totiž měla nastoupit na školu do Pardubic (aby si dodělala maturitu).
Přišel začátek školního roku a my si naplánovali první setkání. Už nevím, jestli jsem si od toho něco sliboval, ale ta dívka, která seděla v Pardubicích na lavičce, si mě podmanila. Z počátku byla až skoro přehnaně spořádaná. Na internátu musela být vždy v čas a každý víkend se vracela zpátky domů pomáhat rodičům. Kvůli tomu jsme na sebe měli méně času než bych rád. Brzy se ale začala měnit. Možná vlivem okolí nebo jen konečně ukázala svou pravou tvář, když si zvykla na nové prostředí a volnější styl života. Bary, kluby, porušování pravidel internátu, a tak dále.
S pololetním vysvědčením a koncem mého prvního semestru jsme spolu chtěli být chvíli sami. Hezké plány nevyšly, ale nakonec měla přijet alespoň ke mě domů (kde mimo jiné měla potkat mé rodiče). Předvečer našeho setkání se mi ještě přes SMS omlouvala, že ji začala bolet hlava a vysvětlovala, že chce zanechat správný dojem. Já hlupák ji tehdy ještě uklidňoval, že vše dopadne dobře. A taky dopadlo, přesto jsem cítil, že je něco jinak. Až zpětně jsem se dozvěděl, co se stalo oné noci. Té noci, kdy se mi omlouvala, že to nechce pokazit. Chvíli po našem rozhovoru odešla s kamarádkou slavit konec prvního pololetí do klubu, kde prožila „zpestření“ s místním chlapcem.
Od té doby šlo všechno z kopce a to i když jsem odpustil, zapomněl a koukal jinam. Zkoušel jsem znovu a znovu, ale už se nešlo vrátit. Myslel jsem si, že jsem teď žil jinak, přesto jsem dělal stejné chyby jako dřív. Největší však byla ta, že jsem začal snít. Snít jaké by to mohlo být a tehdy vše skončilo.
Světem jsem se potuloval dál. Sám, bez pocitu opory, jistoty, lásky. Zakončil jsem úspěšně celý první rok na vysoké škole a už jsem se nechtěl dál trápit. Tenkrát jsem začal opravdu na nový list. To co bylo dřív, to co mě trápilo, jsem uzavřel do krabičky a zahodil klíč. Každé rozhodnutí bylo dle mého současného nejlepšího vědomí a svědomí. Díval jsem se pouze dopředu a neudělal jediný krok zpět. Nemusel jsem litovat jediného dne. Přestal jsem doufat a snít. Žil jsem současností, okamžikem a vše bylo najednou tak jednoduché, lehké.
Bude to znít divně, ale cokoliv jsem chtěl, jsem dokázal či získal. Byl jsem najednou plný pozitivní energie a užil jsem si každou minutu svého života. Jednoho červencového večera, situace jak přes kopírák z minulého roku. Zaujala mě zelená kytička ICQ o dva roky mladší Terezky, se kterou jsem si psal dva roky zpátky. Energie, která ze mě v tu dobu vyzařovala a „správné“ načasování nás dalo dohromady a brzy jsme se začali pravidelně scházet. Nebyla štíhlá, přesto celkově působila velice sympaticky a její krásné modré oči mě očarovali. V okolním světě jsme oba znali jen trápení, a tak jsme se raději věnovali sobě a užívali si života.
Jenže brzy pro mě začala znamenat daleko víc a já zkusil snít jaké by to mohlo být. Ne kvůli naší první společně strávené noci na mé 20. narozeniny. Bylo mi s ní jako doposud s nikým jiným. Až teď jsem měl vše a život konečně dával smysl. Záleželo mi na ni a chtěl jsem poznat její život, být jeho součástí. A tehdy přišel konec. Zjistil jsem, kam odjíždí na víkendy. Zjistil jsem, proč se trápí. Už nechtěla, abych patřil do jejího života. Přesto jsem se nedokázal jen dívat, jak se trápí. Byl jsem tu vždy pro ni. Od své rodiny, se kterou moc nevycházela, utíkala a já byl jediný s kým mluvila o tom, co prožívá. Zklamal jsem. Nedokázal jsem jí pomoct od trápení. Nedokázal jsem zabránit stopě žiletky na jejím předloktí. Nedokázal jsem jí otevřít oči, aby přestala jezdit do Prahy za tím, který ji podvedl a neuměl si ji vážit. Nedokázal jsem zabránit jejím rodičům, kteří jí v tom nevědomky finančně podporovali. Dva roky psychologie a nedokázal jsem nic.
Nenosila bílé oblečení, neměla svatozář a ani křídla. Přesto jsem si jistý, že mi ji do života seslal někdo z hora. Že byla anděl. Byla jediná, kterou jsem kdy doopravdy miloval. Jediná, které jsem to řekl do očí. Jednou na mě čekala po práci se svou malou sestřičkou. Šli jsme pak spolu městem a já si uvědomil, že vlastně doposud s žádnou jsem si nedokázal představit, že budeme tři. A Terka byla jediná, které bych teď dokázal bez zaváhání říci: „Spolu to zvládneme.“ Bylo to ale zas jen hloupé snění. Už bylo pozdě. Už nikdy nemělo být my.
Čas plynul dál a stále se trápila. Nakonec se naoko rozešli, přesto musela ještě do Prahy a znovu byli spolu, znovu leželi v posteli a znovu se milovali. Snažila se navenek působit, že si jen užívá a že už mezi nimi jde jen o sex, ve kterém se za tu dobu sehráli. Byla to ale pouhá laciná přetvářka a silácká gesta. Každá jejich soulož pro ni znamenala naději, že se k ní snad jednou vrátí, že si on uvědomí, co pro něj ona znamená. To on si už ale uvědomil dávno, byla pro něj loutka, byla pro něj sex.
Poslední dobou už jsme spolu trávili jen zlomek času a ve zbylém byly výčitky. Ví, že kdyby mě tehdy nepoznala, vše by bylo jinak. Kdyby ode mě neslyšela pravdu, že by nezačala přemýšlet nad tím, co se děje. A když od ní já na oplátku slyším, že si přeje na mě zapomenout, že chce vrátit čas a nikdy mě nepoznat. Je to jako by mi vrazila dýku přímo do srdce. Už je to rok a má část příběhu zde končí. Co se děje dál já už nevím. Už nejsem ani kamarád. Už neexistuji.
Vše mělo najednou rychlý spád a já se jen bezmocně díval, jak mi vše, za co jsem kdy bojoval, mizí. Dívka, kterou stále miluji. Naši kamarádi. Zůstala mi jen škola a práce. Já ale nepotřebuji peníze pro sebe, tohle vše dělám kvůli tomu, abych mohl jednou (časem) dobře zabezpečit rodinu. Abych jim mohl poskytnout komfort, který jsem já neměl. Aby má manželka mohla dělat to, co ji bude opravdu bavit a nemusela se stresovat každodenní prací, kde se bude trápit. Chci aby se mohla starat třeba o koně a naše děti. Nechci selhat. To jsou mé sny, pro které dělám vše. Mé sny, které mi teď mizí.
Nejsem básník ani textař, který by vytvořil píseň o životě, píseň pro jedinou osobu. Dostal jsme do rukou pouze tento web, a tak ho zkusím použít. Někdy si připadám jako Pažout z Románu pro ženy. Pronajal jsem si tuto plochu a píši řádky pro jedinou osobu. Doufám, že si je přečte, že pochopí. Poprvé jsem tenhle článek začal psát před dvěma měsíci a od té doby jsem ho několikrát vymazal. Nyní, už ani nevím, proč ho dopisuji. Už nemám možnost cokoliv změnit, co vysvětlil. Mám jen něco v sobě a to musí ven.
Trochu mi z toho článku šel mráz po zádech a tuhla mi krev v žilách.
stále nemůžu přijít na to, jak je možný, že jsi odmaturoval z češtiny. Takovejch chyb nenapíše snad ani dítě v šestý třídě. Jsem ráda, že si těch patníků u cesty (= milníky) nepotkal víc než jen tři, to už je vážně do očí bijící, pokud jsi měl na mysli mylník, jako od slova mýlit se, což logicky vyplývá z celýho článku, tak si oprav aspoň ty velký nadpisy, když už nic jinýho. Mysli na zdraví čtenářů, dík.
Ač sem si sama už před několika lety řekla, že musím přestat s tím "dlooouhým vylévánim duše" a nadbytečným uvažováním a přirovnáváním blbejch příběhů k blbejm příběhům z mýho života, tak to zase musím porušit. Ono to totiž většinou pomáhá od úpadku do povrchních depresí a dneska to bohužel odneseš ty - za tvůj "Můj-život-připomínající" článek, kterej ukazuje, jak si naprosto jinej a přitom naprosto stejnej..
Nechám si zbytečný komentáře k těm jsem-radši-sám věcem a přejdu rovnou k větě z toho článku, která ve mě vzbudila všechny tyhle myšlenky a která možná úplně zastínila zbytek tvýho článku, takže pokud se ti bude zdát, že sem tě úplně nepochopila a nebo reaguju přehnaně, tak se omlouvám, ale tak to na mě prostě působí.. Pokud tě moje myšlenky urazí, tak to nebyl záměr a pokud ti přijde, že nepřináší nic nového, tak máš asi pravdu, protože já když uvažuju, tak nikdy nepřijdu s ničím novým, jen vytahuju na povrch věci, který všichni vědí, jen si je třeba neuvědomí.. No a konečně ta věta: "Kdyby ode mě neslyšela pravdu, že by nezačala přemýšlet nad tím, co se děje"
Já sama, jak jistě víš, sem v podobný situaci byla (s možná eště pořád sem) a ty si v ní byl taky a možná si to ani neuvědomuješ. Když si zamilovanej, tak hledáš naději až do poslední chvíle a i když už ostatní vidí, že tam naděje není, tak ty ještě pořád hledáš. A mě osobně v takový situaci nedokáže nic naštvat víc, než když mě ostatní nechápou a říkaj "Tak to teda nevim, co na něm vidíš.. Proč si to necháš líbít, vykašli se na něj" - Co na něm asi vidím? Miluju ho - a to je jediný co vidím... A nechci si přestavit, že v budoucnu nebudeme MY.
Hloupý ale celkem trefný přirovnání -> když sem byla jako malý dítě celkem tlusťoučká a rodiče mi říkali ať nejím sladkosti a chipsy a chlebíčky a koláče co mi dávala babička, zakazovali mi to a říkali, že je to pro moje dobro a že jim za to jednou poděkuju - a já je neposlechla a jedla všechny ty hnusy a co bych teď dala za to, kdybych se ovládala a dnes vážila o 15 kilo míň.. ALe v tý době bylï rodiče z mýho pohledu fakt zlý lidi, který mi nechtěli dopřát něco dobrýho.. A přitom to mysleli dobře a věděli líp než já, že to dělaj pro moje dobro..
Terka si to nechtěla představit budoucnost, kde pro ní nebylo "MY" a dělala blbosti, ale i tak si myslim, že věděla co dělá. Stejně jako sem věděla já že dělám blbosti, že sem píča(sorry, ale tak to fakt je), když se snažim zachránit vztah kterej už dávno není.. Věděla sem, že je to hloupý a že si ubližuju, ale pořád sem doufala.. Stejně jako ty když chceš Terku, která evidentně chce něco (někoho) jinýho víc, a nedokáže si to (zatím) vyřešit.. Ty jí chceš pomoc, ale ona o to nestojí, protože chce pomáhat někomu jinýmu..
Časem jí asi dojde, že dělala (stále dělá?) opravdu blbosti a že si měl pravdu a nejlíp by jí to došlo v situaci, kdy si on najde někoho jinýho a dá jí jasně najevo, že pro něj už skončila.. Je to drsný, ale pomáhá to nejlíp.. A pak se třeba ozve a bude to v pohodě. Ale tím že se třeba budeš snažit jí získat z5, vysvětlit jí, že si měl pravdu a že si to myslel dobře jí jen víc naštveš, poštveš proti sobě a vlastně ztrácíš čas, stejně jako ho ona ztrácí(nebo ztrácela) s ním, když si jezdila (ne)závazně užívat do Prahy a já ho ztrácela s Martinem když sem mu odpustila že mě mijuje míň než bejvalku a přehlížela sem, že jí tajně volá a píše a snažila sem se mu ukázat, že mu se mnou bude líp než s ní a a stejně tak, jako to poslední rok dělala paralelně se mnou moje dobrá kámoška, snažící se vyhodit "novou přítelkyni" jejího přítele z jejich společnýho života.
Jak dopadla? Stejně jako já a stejně jako ty.. Teď nemá nikoho..
Každej potřebuje dostat lekci a někdo se poučí z první a někdo se nepoučí nikdy..
Jestli chceš čekat na Terku, pak to udělej, ale podle mě je to blbost - možná to zní krutě, protože je to jedna z těch "Co-na-ní-vidíš" hlášek, ale je to střízlivej pohled zvenku. A i když si třeba říkáš, že nevim co mezi váma bylo a jaký to bylo, tak by bylo dobrý se nad tím reálně zamyslet..
Prostě to nech bejt a jestli je ona původcem všech těch tvejch pesimistickejch myšlenek, pak ti říkám, že za to nestojí.. Tím že se budeš litovat protstě nic nezlepšíš, nebude ti líp a ani to tím ze sebe nedostaneš..
A na závěr ještě můj oblíbený citát, který mi řekla moje první láska (ještě na základce), když sem se s ním po dvou letech rozešla. Citát, který je bohužel naprosto pravdivý a vysvětluje všechny ty blbosti, který zamilovaný lidi dělaj..: "Když někoho skutečně miluješ, budeš ho milovat navždy."
[2] Milá Klárko,
je to smutné, ale ví se o mně, že český (ač můj rodný) jazyk opravdu neovládám. Přesto zde použité slovo "milník" nemá nic společného se slovy "mýlit se". Máš pravdu, že milník je kámen značící míli. V přeneseném významu se však používá pro označení přelomových událostí a těmi jsou i tyto mé tři milníky.
Ale děkuji za zájem a přeji hodně štěstí v tvé budoucí "editorské" profesi.
mě se to moc líbí.je to zajímavé a není to nudné..dobře se to čte :)..a nejaké chyby bych tu vůbec neřešila, každej někdy pár chyb udělá :D se z toho nepos... ne? :D
Ježíííš :D já se omlouvám, moje "editorská" (správně je toto slovo vsazeno do uvozovek) kariéra je v troskách! :D jen žasnu nad tim, jak se člověk mění (někdo k lepšímu, někdo k horšímu), tohle bych už v životě nenapsala :D
Občas ty horší dost krutě a drsně narazej...
Prožil jsem něco naprosto jiného, ale někde velmi hluboko to samé co ty odíku, ale to je na dlouhé povídání. Viděl, slyšel a spoluprožíval jsem taky moc takyvých story. Důležité je to co mi (i těm ostatním) pomohlo. A to byl Bůh. Osoba která je každému naprosto nejbližší i když to neví. Tet prožívám permanentní radost (zdánlivě) bez důvodu. A zjistil jsem úžasnou věc: Každá špatná zkušenost vám dá nějakou zkušenost, ale co vám dají příjemné zažitky?
Bůh vám žehnej i tobě odiku :)
Navigace
© 2008-24 Ondřej LUKÁŠ ~ ikony famfamfam ~ sxc.hu
Tento kód slouží k testování robotů vykrádajících obsah těchto stránek